Výlet na osmou nejvyšší hroudu světa

28.09.2016 Celá taškařice začala poměrně nevinně. Prostě jsme si s Martinem Ksandrem, „výkonným ředitelem“ Expedition Clubu řekli, že si uděláme výlet na nějaký pořádný kopec. Zase jsem ale nebyl úplný blázen, takže jsem rezolutně prohlásil, že osmitisícovka to určitě nebude. Jenže… Vyhlédnutá Čína se ukázala jako hrozně drahá a byrokratická země, do Pákistánu jsme se báli.

Nahodit úsměvy a pak se skopat dolů

Pak se ale na internetu objevil inzerát, že se hledají sněžní čokli na nějakou osmičku – Manáslu 8163 m n. m. Kšandy kývl první a já pak vzápětí také. A tak stejně, jako se má babička seznámila se svým přítelem přes seznamku, se i naše budoucí desetičlenná skupina dala dohromady přes inzerát a mailovou komunikaci. Nutno podotknout, že nikdo z nás předtím nad hranicí osmi tisíc metrů nestanul.

Protože už jsme spolu s Kšandym dlouho nikde nebyli, pobrali jsme nejprve pár známých i neznámých tváří a dali si zahřívací kolo s Expedition Clubem na gruzínském Kazbeku. Pro mé koleno to však nedopadlo úplně dobře. Příprava na osmitisícovku tak začala rehabilitací.

KTM

Let, Kathmandu. Heslo: „piviště“

Na aeroportu se nás 30. srpna sešlo opravdu všech osm. Osm, jelikož dva kovbojové ze stáje Beton Ski dleli v širých středoasijských dálavách na své inspirující pouti Hedvábnou stezkou. I přes 50 kilo nadváhy a chybějící dokumenty jsme nějak odplachtili a přistáli v Dubaji.

Tři dny jsme pobíhali s Kšandym po městě a sháněli veškerý materiál a jídlo. Jako jediní jsme totiž neměli zaplacené kuchaře v base campu. Využili jsme však místní kvalitu a příjemné ceny a dovybavili se také péřovými kalhotami, botičkami, bundami a snad i péřovými košilemi. Večery jsme pak vyplňovali průzkumem místních putyk.

A pak jsme se konečně vydali na cestu do hor.

Zde už konečně taky jde skoro vidět náš rudý hrob v C3

Trek do base campu. Stále heslo: „piviště“

První dny treku. Toho jsem se hodně bál. Je známo, že spousta horolezců na treku onemocní a do base campu dojdou na antibiotikách. To není úplně optimální pro „životní“ výkon. Nebo průjmové frčky. Ty se tady taky nosí velice často.

Jako správní „chalani“ jsme ani nepoužívali desinfekci vody. Přítomnost breberek v lahvi jsme naopak kvitovali jako potvrzení kvality vody přítomným bioindikátorem. Když pak šlo do tuhého, rozhodla se naše skupinka pro osvědčenou desinfekční a družící metodu a vypila do sucha jedno místní ubytování.

V poslední vesničce Samagaon jsem s Kšandym zůstal o den déle. Noční horečka se mi přece jen nevyhnula. Dost jsme pak koukali, když si pro naši bagáž přišly místní ženy. Nevím, kde se jejich kluci schovávali, ale holky vytáhly 35 kg batožiny o 1 200 výškových metrů do base campu samotné.

V base campu umístěném zhruba ve výšce Mont Blanc pak přišlo pár dalších překvapení. Shrnu to asi takhle: naše agentura byla ta nejlevnější a podle toho to taky vypadalo. Ale pořád mnohem lepší než druhý pól: vyhřívané stany s koberci, WiFi a tři možnosti jídel na večeři.

C4 a vrcholové, poměrně nekončné, plato

Aklimatizace

Výstup na vrchol jsme se snažili pojmout poctivě. To znamená, že jsme nevyužívali služeb tzv. šerpů, tedy lidí, kteří vám vytáhnou vybavení i jídlo nahoru, postaví stan, navaří vodu, nasadí masku a popř. vás „vyvlečou“ nahoru.

Také jsme rezolutně odmítli použití kyslíku. Ten jsme neměli ani pro nouzovou situaci. Zkrátka jsme cítili, že to tak je čistější. Pravda, na konci výpravy se pak bohužel hodil. Úplně čistý náš výstup ale také nebyl. Přece jenom, byla zde vyšlapaná stopa a natažená fixní lana, která jsme občas použili.

Každý z našeho volného uskupení lítal po kopci ve svých dvojicích či trojicích. My s Kšandym jsme byli pořád spolu. Už doma jsme si výstup rozvrhli na tři aklimatizační etapy a jako zázrakem se to tak i podařilo. Každá z etap pak měla cosi do sebe.

Fronty na ananas

I. etapa. Heslo: „plíce“

První etapa byla vyloženě hrozná. To ale vlastně všechny. Zde jsem hlavně koukal, co se mnou dělá výška. Nikdy předtím jsem nebyl výše než nějakých 5600 metrů a tady jsme to přes C1 napálili do C2 v 6400. Co na říkaly mé plíce? Ty vlastně neříkaly nic, prostě pořád jenom jely tak na 230 %. Ale stále jely, takže vlastně fajn.

V C2 jsme strávili dvě noci kvůli lepší aklimatizaci, zažili zde menší bouřku a snili o tom, co si vylezeme po návratu v Adršpachu, až se vrátíme. S Kšandym jsme se pak na sestupu už ani nezastavili v base campu, ale skočili rovnou do Samagaonu. Zde jsme ochutnávali sladkých plodů nížinové nemoci. Ta se projevuje tím, že má člověk hlad, může jíst a dobře se mu spí.

Kšandy nad C4

II. etapa. Heslo: „hlava“

V druhé etapě se již mělo šlapat o něco svižněji. Opak byl ale pravdou. Hrozně mě trápila hlava a můj postup byl vážně pomalý. Když totiž člověk potřebuje dva až tři nádechy na krok, procházka se pořádně protáhne.

Do C2 tedy místo mě došla zombie, která tři hodiny ležela ve stanu, snažila se něco vypít a sníst, načež se pak jako zázrakem zvedla a doplahočila se svým parťákem až do C3. Vůbec si myslím, že celý můj úspěch byl v tom, že Kšandy šlapal vždy přede mnou a vždy po chvíli na mě počkal. Vzhledem k tomu, že jsem měl nabaleno něco z našeho jídla, stanu nebo vaření, tak jsem ho taky vždy dojít musel. Přece bych ho nemohl nechat bez vařiče samotného. A on aspoň mohl v mezičase postavit náš stan, což mi vůbec nevadilo. Procházku jsme tedy zakončili nocí v C3 a ráno seběhli dolů, do base campu.

Ploužení do C3 se siluetou hřebene Severního Manaslu

III. etapa. Heslo: „prošití jak patchworkové deky“

Odpočinek v BC se protáhl na nepříjemných asi 5 dní a už to skoro vypadalo, že se kvůli počasí nikam nedostaneme. Rosničky ale najednou zahlásily okno dobrého počasí, a tak jsme nahodili kuráž a šli hore.

Opět jsem si myslel, že už se mi půjde lépe, nicméně se začala projevovat vysokohorská katarze. Ve výšce se totiž docela blbě spí. Třeba jen polovinu noci a to je ještě docela dobrý výsledek. Sebemenší pohyb je tak malou výzvou.

Přesto jsme se najednou ocitli v C4. V zóně smrti 7500 m nad mořem a před námi byl závěrečný pokus o vrchol. O půlnoci budíček a jde se na to. Co by to však bylo za výlet, kdybych se třikrát nepozvracel.

Čechů bylo ve čtyřce šest a víceméně každý si šel radši podle sebe. To mi ale vůbec nevadilo. Výstup jsem se snažil si užívat a hlavně jsem nechtěl nikoho zdržovat. Končetiny však znatelně mrzly. Byl jsem ale ochoten riskovat malé omrzliny, pokračovat a doufat v příchod Slunce. Překvapilo mě, že přesto stále jdu. V prostřední fázi jsem za chůze usínal a zdály se mi sny. Šlapal za mě vnitřní robot. Abych to ale zkrátil. Těsně pod vrškem jsem se potkal s Pavlem Burdou a Kšandym. Ten už byl vysmátý a měl za sebou vrcholové cigárko.

A museli jsme udělat pár vrcholových fotek. Já samozřejmě s mou osobní vlajkou – kosočtvercem s čárkou uprostřed na bílém poli. Pak ale přišla i serióznější zástava Expedition Clubu. A byl to dobrý pocit, takhle se spolu podívat na ten svět pod sebou.

Larkya pass 5tis něco

Sestup

Sestup poté byl hrozně náročný. Že se pravděpodobně zadýchám cestou do kopce, to jsem tak nějak tušil. Že ale budu muset vydýchávat i cestou dolů, to mě docela překvapilo.

Mojí hlavě už se nahoře moc nelíbilo, a tak jsme se radši rovnou sklouzli až do 6 800 metrů. Ve čtyřce se mezitím odehrálo drama. Lidský život, naštěstí ne našeho přítele, přišel nazmar vinou egoismu a lenosti. Jeden z horolezců se dostal do problémů a německá expedice zatajila pár kyslíkových lahví. Naši kamarádi, kteří situaci řešili, u sebe bohužel žádný kyslík neměli. Toto byl ten důvod, proč se mi po kyslíku na začátku zastesklo.

Naša Squadra Azura

Co říci na závěr?

Vždy je třeba si ujasnit, jak vyprávění pojmout. Já jej pojal dosti subjektivně a stejně tak i skončím. Byl to nezapomenutelný měsíc a půl cestování a dřiny. Ten měsíc a něco strávený ve výšce Mont Blancu a výš byl svým způsobem psychedelický zážitek. Opravdu, na člověka to pak hodně padá.

Samotné působení na hoře pak bylo jen přemáhání a utrpení. O pěkném zážitku se zase tak moc hovořit nedá. Měli jsme ale z pekla štěstí na počasí a vůbec, vše fungovalo jako na drátkách.

Z našeho desetičlenného kroužku výletníků stanulo na vršku šest z nás. A hlavně, všichni jsme se vrátili v pořádku, což je ten největší úspěch. A jasně, jsem rád, že jsem se zase jednou vydal do míst, která nejsou pro každého.

Zaujal vás tento článek?

Doporučujeme vám k přečtení

Zůstaňte s Kádvojkou v kontaktu!

Budeme vám posílat pozvánky na naše akce a čtvrteční newsletter s magazínem Kádvojka.